Je rozhodně lepší být bohatý než chudý. Točí se o tom filmy a na přísloví, že chudoba cti netratí, si už vzpomene asi pouze málokdo. Když má člověk hodně peněz, získá s nimi i moc, která se jen tak nezpochybní. Platí to dnes, stejně jako v dobách minulých a ani budoucnost na tom patrně nic nezmění.

Duhovky

Za časů Keltů

První mince na našem území začal razit keltský kmen Bójů – zpočátku podle makedonských vzorů (okolo poloviny 3. století před Kristem), později podle vlastních námětů. Šlo o zlaté statéry, jejich díly, stříbrné tetradrachmy, drachmy a oboly. Keltské zlaté mince obecně jsou známé do dnešních dnů jako duhovky, Encyklopedie české numismatiky říká, že „duhovkami jsou v numismatice obecně označovány všechny zlaté keltské mince i jejich díly“. Lidové označení vzniklo v Čechách a v Německu (Regenbogenschüsselchen) podle toho, že tyto mince nacházeli šťastlivci většinou na polích po prudkém dešti, který je omyl a ony se potom třpytily ve slunečních paprscích. Lidé je dávali do spojení s duhou a domnívali se, že padají přímo z ní nebo že se dají nalézt tam, kde se barevný oblouk dotkne země. Poklad minimálně pěti tisíc duhovek o váze nějakých 40 kilogramů, tzv. Podmokelský poklad, byl nalezen v bronzovém kotli roku 1771 v břehu potoka u vsi Podmokly na Rokycansku. Do dnešních dnů z něj ale zbylo, jen co se za nehet vejde. Majitel panství kníže Karel Egon Fürstenberk totiž nechal většinu duhovek nevyčíslitelné hodnoty roztavit na zlato a vyrazit z něj dukáty.

Keltové u nás získávali zlato na výrobu mincí rýžováním z Otavy, Vltavy nebo Berounky. Tak třeba oblast jihočeské Otavy získala označení „Kalifornie starověku“ podle propočtů přesypů – hromad vytěženého písku zbylých po rýžování zlata. Hlavním keltským mincovním centrem na našem území bylo patrně oppidum (opevněné centrum) Stradonice u Berouna.

Dá se říct, že předěl, co se ražby týče, tvořilo území Moravy. Západním směrem byly rozšířeny mince zlaté a stříbrné, na východ jen stříbrné. Ražba u Keltů probíhala tak, že do důlků v mincovních destičkách nasypali na mincovních vážkách navážený zlatý či stříbrný kov, který byl žíháním v plameni roztaven, a z takto vzniklých mincovních střížků razili za pomoci razidel jednotlivé mince. Vydávání keltských mincí skončilo někdy před zlomem letopočtu, takže do zavedení ražby prvních českých mincí muselo uplynout dlouhých tisíc let.

Denár Boleslava II. Pobožného

Denárové období

Nejstarší období dějin české mince se nazývá denárové a jeho počátky spadají do vlády „bratrovraha i tvůrce státu“ knížete Boleslava I. Ukrutného (vládl 935–972), bratra knížete Václava (vládl 924 nebo 925–935), který shlíží ze sedla svého koně v horní části Václavského náměstí na šum pod ním. Nově zavedená domácí stříbrná mince čili denár, ražená zřejmě od 60. let 10. století v knížecí mincovně na pražském hradišti podle bavorského vzoru, se zpočátku užívala spíše v zahraničním (dálkovém) obchodě a až později v obchodě domácím. Z jedné libry, tedy ze 408 gramů kovu, se původně razilo 240 denárů. Denár měl průměr asi 20 milimetrů a váhu přesahující jeden gram. O skutečném peněžním oběhu se dá uvažovat až od 1. třetiny 11. století, do té doby byla mince především výsadou knížecí družiny a obchodníků.

Své denáry razili rovněž příslušníci rodu Slavníkovců, a to v mincovně na Malíně a později přímo v jejich hlavním sídle v Libici nad Cidlinou. Jejich snažení netrvalo ale moc dlouho a skončilo v roce 995 zároveň s jejich libickým vyvražděním Přemyslovci.

Postřehy návštěvníka

Zajímavou zprávu ohledně našeho území a platebních prostředků zanechal židovský obchodník, cestovatel a zřejmě i diplomat pocházející ze španělské Tortosy Ibrahím ibn Jaqúb, jenž okolo roku 965 navštívil jako člen poselstva vyslaného córdobským chalífou al-Hakamem II. (vládl 961–976) kraje střední Evropy, mimo jiné i Čechy. Za obchodní centrum a sídlo mocného panovníka Boleslava I. považuje autor zprávy jednoznačně Prahu. Tady je namátkou seznam věcí, které byste si tehdy pořídili za pouhý jeden denár. „Za qinšár (denár) tu lze koupit tolik pšenice, že stačí člověku na jeden měsíc. Za qinšár se nakoupí tolik ječmene, že je s ním možné chovat jezdecké zvíře 40 dní. Za quinšár se tu prodává deset slípek.“

Pozorný Ibrahím si ovšem všiml ještě dalšího druhu platidla. „V zemi Bohemia se vyrábějí také jemné, volně utkané tkaniny, které mají podobu sítěk. Není možné je na nic upotřebit, ale jako platidlo mají pevnou cenu. Deset tkanin se rovná jednomu quinšáru. Prostřednictvím těchto tkanin se obchoduje. Lidé jich mají plné truhlice a znamenají jejich majetek. Je možné za ně koupit zboží: pšenici, otroky, koně, zlato, stříbro a ostatní věci.“

Denár Soběslava I.

Denáry Břetislava I.

Hřivna reka Břetislava

„Český Achilles“ kníže Břetislav I. (vládl 1034–1055) provedl okolo roku 1050 první známou měnovou reformu a zavedl tzv. pražskou hřivnu o váhovém základu 210 gramů. Nově ražené denáry měly nižší obsah stříbra, menší hmotnost i průměr. Denáry tzv. malého střížku byly v Čechách raženy až do počátku 13. století. Kvalita českých denárů se neustále zhoršovala a obsah drahého kovu klesl v 80. letech 12. století až na hranici čisté, jen postříbřené mědi.

Hřivna byla jednotkou hmotnosti drahých kovů. Původ měla v severní Evropě, v Čechách se rozšířila během 11. století a zpočátku odpovídala váze 210 gramů. Později vznikaly po Evropě jednotlivé typy hřiven, například ta česká změnila hmotnost na 253 gramů.

Brakteát Přemysla Otakara II.

Období brakteátů

Snaha Přemysla Otakara I. (vládl 1192–1193 a 1197–1230), kterému se podařilo zajistit královský titul i pro své potomky, o získání spolehlivého prostředku pro vnitřní směnu i oživení dálkového obchodu se odrazila v mincovní reformě, kdy kolem roku 1220 došlo k nahrazení nepříliš jakostních denárů tzv. brakteáty, jednostranně raženými mincemi z velmi tenkého stříbrného plechu podle míšeňského vzoru. Ražba brakteátů byla úspornější, jediným úderem razidla bylo vyrobeno 5 až 10 mincí.

Další zlepšení provedl roku 1260 Přemysl Otakar II. (vládl 1253–1278), „král železný a zlatý“, jenž kvůli stále rostoucí směnné funkci peněz rozhojnil počet mincoven a mincovní právo pronajímal – díky tomu bylo současně raženo několik typů mincí, těžších i lehčích (tzv. střední a malé brakteáty). Za jeho vlády se na brakteátech objevuje první samostatné vyobrazení českého dvouocasého lva.

Stříbro v Kutné Hoře

Roku 1294 povolal král Václav II. (vládl 1283–1305), který se bál bouřek a koček, na svůj dvůr italského právníka, profesora obojího práva, Gozzia z Orvieta, který se zasloužil o vznik nového horního zákoníku zvaného Horní právo kutnohorské (Ius regale montanorum) pro Kutnou Horu ve spojitosti s tamním rozmachem těžby stříbra. O Gozziovi velmi pochvalně píše Zbraslavská kronika: „Gocius Orvietský, muž zbožný a veskrze přímý, přišel k nám na přání krále. Ten vyznal se v církevním právu, jakož i v zákonech světských. Jej král jak přítele svého s velikou radostí přijal
a začal mu předkládat skrytá tajemství srdce a dávat mu najevo veselost v tváři.“

Horní právo kutnohorské bylo na svou dobu značně vyspělé právní dílo, které do sebe pojímalo jak starší normy užívané v Jihlavě, tak i právo římské. Jeho autorem se stal italský právník Gozzius z Orvieta, který ho latinsky koncipoval ve čtyřech knihách. Zákoník stanovoval podmínky prospektorské činnosti a vytyčoval podmínky pro otvírání a provozování dolů, stejně jako pro jejich prodej či koupi. Vyjmenovával úřady i zaměstnání související s těžbou drahého kovu a poukazoval například na dodržování bezpečnosti práce nebo délku pracovní doby. Havíř měl podle zákoníku šestihodinovou pracovní dobu a volno o nedělích a ve svátek. Dolovalo se tedy šest dnů v týdnu ve čtyřech směnách. Jistou část pobytu havíře v dole ovšem zabrala cesta sítí chodeb a po spleti žebříků k žíle stříbra hluboko pod zemí. Vedle havířů vybavených svými nepostradatelnými nástroji a oblečených v perkytli – světlé haleně s kápí – tu svou práci rovněž odváděli třeba štrajchýři, trejvíři, šturcíři, hašplíři nebo prejtýři. Horní právo kutnohorské bylo přeloženo jak do češtiny, tak do němčiny nebo španělštiny a řídily se jím nejenom středoevropské oblasti, ale uplatnění nalezlo dokonce až ve španělských koloniích. V českých zemích platilo až do roku 1834, kdy bylo nahrazeno obecným horním zákoníkem.

zdroj: kb.cz